Rudolf Winter  19.9.1940 - 9.11.2021

Ruda, Rudán, Jakubák.

Co ho asi nejvíce vystihuje je jeho silné pouto k rodnému Zadovu. Jako malý tam pásl krávy, do školy chodil bos a se svými sourozenci se podílel na chodu hospodářství.

I přestože ho v dospělosti pracovní a rodinné události zavály jinam do světa, byl stále věrný svému rodišti. Jako vystudovaný stavař se držel svého řemesla a stavěl, přestavoval vše co bylo a někdy i nebylo potřeba.

Jako zasloužilý myslivec zdejšího Stachovského spolku zase stavěl, tentokrát krmelce či myslivecké chaty.

No a když zrovna nic nebudoval, tak byl v lese a oháněl se motorovou pilou nebo byl na louce, kde ještě pěkně po staru sklízel seno pro své ovečky, které si už v důchodovém věku s manželkou Věrou pořídili.

Práce je na prvním místě, jak by sám řekl. Na návštěvě vydržel sedět jen pár minut a konverzaci maximálně zefektivnil. Každý den byl do puntíku naplánován. Jeho smysl pro organizaci byl obdivuhodný. Všichni se na něj mohli spolehnout, ať už jako na tátu, bratra či kamaráda.

Bohužel paradoxně ta jeho pracovitost mu na samém sklonku života zlomila vaz, když zjistil, ze už nemůže dělat co doposud, že neunese pilu a nemůže jít do lesa na dřevo.

Poslední roky života pro nej nebyly příliš radostné, ale na Zadov stále vzpomínal a bude jej mít v srdci navždy.

Stejně tak jako my jeho.

Bližší seznámení s historií, která se váže na Rudolfa Wintera a na jeho předky, najdete ve vyprávění, jež bylo zpracováno a i publikováno v knize "Osudy ze šumavských chalup" od Jana Voldřicha. Vyprávění si můžete stáhnout zde...